Doporučená prodejní cena 259,- Kč
Horal(ka) - obálka knihy

Lenka je žena po čtyřicítce, které vylétly děti z hnízda a zůstala v pražském bytě sama, bez chlapa. Má dobře placenou práci redaktorky, je zvyklá elegantně se oblékat a posedávat s kamarádkami v kavárnách. Jednou se rozhodne skoncovat se svojí samotou a na internetové seznamce narazí na zajímavého muže, který však bydlí na samotě v Krkonoších. Dokáže se Lenka vzdát svého dosavadního života kvůli lásce?

www.dankasarkova.cz

Kde koupit?

V internetovém obchodě nakladatelství

V knihkupectvích po celé ČR

zobrazit knihkupectví v Google maps

V dalších internetových obchodech

Heureka

Ukázka

1. kapitola

Lenka seděla na toaletě. Trávila tam už dobrých dvacet minut a její stav jí nedovoloval odejít. Bylo jí zle. Nezvracela, neměla průjem, ale postihl ji den duševního blití. Je nedokonalá, ba přímo hrozná. Na sklonku čtyřicátého druhého roku došla k závěru, že je neschopná a stárne. Měla pocit, že jejím největším omylem jsou dva synové. Dvě nedokonalé bytosti! Chtěla vždycky holčičku, tak proč jí osud přichystal dar v podobě dvou kluků? Když byli malí, tak to ještě jakžtakž zvládala.

Vzpomínala na řeči starších žen, když se ji snažily povzbudit: „Jo, malé děti, to nejsou žádné starosti. Počkej, až vyrostou, to se teprve zblázníš.“ Pokračovat ve čtení ukázky >>

Blbost, říkala si vždycky. Co může být horšího, než porodit rok a půl po sobě dvě malá mimina? Jedno sotva chodilo a prakticky pořád za ním musela běhat, aby na sebe neshodilo něco ze stolu, nespadlo ze schodů nebo se nepraštilo do hlavy. K tomu měla v kolíbce novorozeně, které se dožadovalo každé dvě hodiny jejího prsu. No a ten chlap zvaný manžel, který jí tohle vše způsobil, byl samozřejmě v té době v práci. Co mohlo být horšího než tyto dvě malé děti, když s nimi musela být doma a k tomu ještě zvládnout uvařit něco k jídlu?

„Už abyste byli aspoň na střední škole! Chci žít svůj život. Budu chodit cvičit, s kamarádkami na kafe a vy se o sebe postarejte.“ Takhle na syny občas zařvala, když byla na pokraji svých sil.

Zámek na dveřích záchodu byl stále zavřený. Jistila se tím, že je Martin ani Jirka nemohli otevřít a vidět svou zoufalou matku, jak sedí na zemi, a kolem ní tuny posmrkaného toaletního papíru. Brečela. Nezvládne své děti vychovat. Zklamala jako matka, a dokonce i žena. Proč neudržela manželství a zůstala s puberťáky sama? Vyčítala si. Mohla to přece ještě pár let vydržet v nefungujícím manželství, kde sex bylo sprosté slovo a komunikace mezi dříve zamilovanými lidmi se omezila jen na:

„Ahoj. Kdy přijdeš? Budeš o víkendu doma? Dej mi peníze.“

Proč se vlastně rozvedla? Kdyby to vydržela ještě pár let, nepotkalo by ji období blížícího se sedmnáctého a osmnáctého roku u svých dětí takhle nepřipravenou. Kdyby tady byl denně jejich otec, rozhodně by nebojovala s dospívající dětmi tak intenzivně. Martin senior by jim dal jednoduše přes držku a namísto blbnutí ve škole a flámování každou sobotu by je donutil uklízet, vařit a celkově pomáhat. Vysmrkala se a zamyslela se nad tím, co jí letělo v hlavě. Blbost. Nic by se nezměnilo. Jejich otec by se i nadále věnoval podnikání a jí by řekl, že výchova je věc matky. Tohle poslouchala patnáct let, tak proč by se mělo něco změnit? Utřela si slzy a zvedla telefon, který jí ležel na klíně. Zvonil už několikrát. Volala jí kamarádka Zuzana:

„Nazdar, nemůžu se ti vůbec dovolat. Platí to kafe dnes v Cafeterapii?“

„Dneska? Jo aha. Promiň, nějak jsem dnes na vše zapomněla.“

„Děje se něco? Máš nějaký divný hlas.“

To už Lenka nevydržela a znovu se rozplakala. Cítila, jak jí rudnou tváře, na čele se jí vyráží pot a na zádech přejíždí mráz. Deprese? Úzkost?

„Mám depku, a hroznou. Martin chce jet na víkend s batohem bivakovat do nějakých vojenských prostor a Jirka přišel s papírem, že se mám dostavit k další výchovné komisi. Už ani nevím, na kolikátou. Kéž by byl už plnoletý, abych se takových dostaveníček nemusela zúčastňovat. Už mě to nebaví. Jsem náročná, když chci mít konečně klid?“

„Jsi!“ smála se kámoška do telefonu.

„Hmm.“

„Vždyť bys ani nevěděla, že nějaké děti máš, kdyby od tebe něco nechtěly. Vzpomeneš si jednou na mě, jak jsem ti vždy říkala, že dokud plyne mezi tebou a dětmi takhle energie, žiješ a naplno. Holka, věř mi, je to tak. Od té doby, co se mi dcera odstěhovala do Austrálie a vidím ji jednou za rok tři týdny v kuse, když se mi podaří ušetřit na letenky, vím, o čem mluvím. Byla jsem šťastná, když jsem trnula strachem, kdy dorazí v noci z diskotéky a jestli mi na ni někde neskočí nějaký nadržený zoufalec. Ty máš alespoň kluky a toho jednoho sportovce, na kterého nikdo hned tak nesáhne. Věř mi, že dokud je máš doma a bojíš se o ně, tak žiješ.“

Lenka Zuzaniným slovům nevěřila. Při společných kafíčkách totiž vždy jen poslouchala, jak se Zuzce stýská po dceři, jak jí volala, že se pohádala se svým přítelem, jak by ji Zuzka chtěla utěšit. To Lenka mohla jen odvětit, že Jirka má ředitelskou důtku, že nebyl ve škole, přišel pozdě na praxi a postěžovat si na spoustu jiných příkoří od svých dětí.

„Jenže s kluky je to pořád dokola. Jeden si myslí, že je dospělej, a může si dělat, co chce, jen jaksi zapomněl, že ho stále živím a v bytě, kde bydlí, není sám, ale že zde bývá pravidlem oznámit, kam se jde a kdy se asi tak dorazí. No, a ten druhej je línej jako veš. Matka je od toho, aby se o něj starala, a to nejlépe do smrti. Takový mama hotel je výmysl, který by se měl nechat patentovat. Pro některé mladé lidí je to splnění jejich snů.“

„Přestaň fňukat a pojď ven. Probereme to se skleničkou v ruce a jestli chceš, můžeme se projít po Vyšehradě. Víš moc dobře, jak je magický a dokáže tě dobít. Myslím, že to potřebuješ. Vezmi psa a vypadni ven. Přestaň se litovat. Všechny matky vychovaly děti, tak co blbneš?“

„Jenže ony měly normální děti. Ty moje se prostě zbláznily! Chápeš?“

Nechápala.

„Tak za hodinu, ať jsi v kavárně a žádné výmluvy. Depku má občas každý, tak se nakopni, ne?“

„Jo, přijdu.“

Ještě, že existují kamarádky. Kdyby Zuzana nezavolala, asi by se Lenka propadala stále hlouběji do svého nitra, až by se docela ztratila. Posmrkala poslední kus toaletního papíru. Poté se zvedla a při pohledu do malého zrcadla v dřevěném rámu, který byl zavěšený nad malým umyvadýlkem, se na sebe konečně podívala. Rozmazané šminky, oteklé oči a červené tváře... Prostě hnus. Navíc jí bylo na blití z toho, že uvnitř ní zase něco skřípe, táhne a ničí. Svědomí to není, to má čisté. Tak co zase blbne? Nabrala do dlaní studenou vodu a chrstla si ji do obličeje. Pak znovu a znovu. Její tvář dostala jinou barvu, oči trošku splaskly a černé rozmazané šmouhy od řasenky zmizely. Konečně měla pocit, že vypadá zase normálně. Otočila klíčem v zámku a vylezla z nejmenší místnosti svého bytu. Toho bytu, který jí nechal manžel po rozvodu. Bydlí přece na tak krásném místě, jak jí každý říkal.

„Všude to máš kousek,“ říkala jí matka.

„Když jdeš se psem večer k Vltavě, koukáš na jednu stranu na nasvícený Vyšehrad a na druhou stranu na Pražský hrad,“ záviděla jí Zuzana.

Pražská Náplavka a Podskalí, kde žila, měla odnepaměti neuvěřitelnou atmosféru. Už tam nebývala svérázná osada pražských plavců a vorařů a bylo zde vystavěno nábřeží. Jediné, co se dochovalo, je Pražská celnice, kam Lenka občas zašla do restaurace na typický český oběd, kde se servíroval samozřejmě i klasický kapr – pochoutka pražských voroplavců. Bohužel poslední vory připluly do Prahy v roce 1947 a od té doby zde kotví jen parníky Paroplavební společnosti. Všude jsou stánky s občerstvením a každou sobotu se zde konají farmářské trhy, kde se nedá projít, aniž byste do někoho nestrčili. Věčné fronty na domácí koláče, čerstvá vejce a z domácího chovu vyšlechtěné hovězí nebo kuřecí maso. Vše samozřejmě s nálepkou bio.

V této lokalitě, která společně s Bubenčem, Malou Stranou a částí Vinohrad patří mezi nejluxusnější čtvrtě hlavního města Prahy, Lenka žila. Neuvědomovala si, kde bydlí, prostě se tam vyskytla. Ve svém bloku měla několik obchůdků s jídlem, drogerií, úžasnou pekárnu, také svoji manikérku, kadeřnici a kosmetičku. K tomu samozřejmě dvě restaurace a jednu kavárnu. Za rohem byla ordinace jejího praktického lékaře. Auto vlastně ani nepotřebovala, přesto si ho držela. Parkování na modrých zónách bylo pouze pro rezidenty Prahy 2, a tak nebyl problém svého plechového miláčka kdykoliv postavit přímo před dům. Na tramvaj na Výtoň to měla minutu a metro bylo v dosahu pěti minut. Se psem mohla chodit na procházky na Vyšehrad nebo na Náplavku.

V koupelně se nalíčila, navoněla svým oblíbeným květinovým parfémem, zkontrolovala účes, který se jí nelíbil, a tak svou dlouhou blonďatou hřívu umotala do drdolu a sepnula skřipcem. Na kulatý kartáč natočila ofinu a přefoukla ji fénem. Zkontrolovala, zda má čisté rudé gelové nehty. Oblékla se do úzkých černých šatů, které si nedávno koupila u Marks&Spencer a nazula si černé sandálky na nízké jehličce. Rudé nehty koukaly z pásků a její nohy vypadaly sexy. Byla o tom přesvědčena.

„Džoulííí, jdeme ven,“ zakřičela na psa. Fenka se vyřítila z pokoje od Martina, kde se s ním válela na sedačce. Způsobně si sedla před svou paničku a dožadovala se obojku a vodítka. Těšila se ven. Věděla, že potká další pejskaře. Čekala, že každý stromeček, dlaždice a možná kolo od auta bude vonět jinak, a tak bude moct číst psí noviny.

„Přijdu za dvě hodiny,“ zařvala z předsíně do celého bytu, aby ji synové slyšeli.

„Jasně, ahoj, mami,“ řekli téměř dvouhlasně. Ani jeden určitě nezvedl oči od počítače.

To je mládež, pomyslela si a přivolala výtah, aby dvě patra nemusela šlapat po svých v těch luxusních sandálkách.

Jednou tohle všechno skončí!

Bude sama a bude mít klid.

To období přijde.

Stačí si jen položit otázku: Dožije se toho?

Nebo dožije se toho ve zdraví?

Danka Šárková

Danka Šárková

Česká spisovatelka Danka Šárková (1969) pravidelně publikuje v časopisech pro ženy a je lektorkou kurzů psaní.

Říká o sobě: "Každý problém beru jako výzvu na své cestě životem, snažím se vše přijmout, prožít a odžít."

Média ji prezentují jako: Ona je ta, která přežila! Ve svém životě se totiž potýkala s manipulací, ze strany svých blízkých i vzdálenějších osob. Dokázala si však najít svoji cestu a dnes žije a tvoří na samotě v Krkonoších.

Věděli jste, že ...

  • Danka Šárková ráda poslouchá "tvrdší" hudbu, například tu od AC/DC?
  • Mezi oblíbené autory Danky Šárkové patří Robin S. Sharma, Lars Kepler nebo Gillian Flynová.
  • Danka Šárková vede kurzy automatického psaní?

Více informací o spisovatelce na www.dankasarkova.cz nebo na Facebooku

Komentáře čtenářů

jajina
02. 05. 2018

Knihu jsem přečetla jedním dechem.Zaujalo mě,že autorka napsala příběh opravdu ze života,na nic si nehraje,prostě skvělé čtení,mohu všem doporučit

Napsat vlastní komentář

×

Napsat komentář

Veškeré příspěvky prochází schvalováním, urážlivé a vulgární příspěvky nebudou zveřejněny.

Vyplněním e-mailu souhlasíte se zasíláním propagačních e-mailů (maximálně 5 za rok).

Vyplňte jméno, které budeme u komentáře zobrazovat!
Hodnocení:
Zvolte, prosím, Vaše hodnocení knihy!
Napište, prosím, alespoň několik slov!

Další knihy autorky

Světlo a tma Zašívaná panenka Čekala jsem dlouho! Cesta za hranice

© 2018 Knihu Horal(ka) vydává nakladatelství AMI Publishing